Historie

Historie projektu Prague Stuckists


Robert Janás

Prague Stuckists/Pražští stuckisté jsou výtvarná skupina, která působí ve složení Robert Janás, Igor Grimmich, Lukáš Orlita, Marek Slavík, Jan Spěváček, Tomáš Spevák.

V roce 2004 jsem se při pobytu v Londýně seznámil s myšlenkami stuckistického hnutí. Stuckismus vznikl v roce 1999 jako iniciativa Charlese Thomsona, který kolem sebe soustředil původní stuckistickou skupinu třinácti umělců. Šlo o prakticky neznámé malíře, z nichž nejvýraznější jméno představoval Billy Childish, kultovní osobnost britské nezávislé punkové scény. Childish sice po první výstavě skupiny nechtěl už mít se stuckismem nic společného, ale vyšel vstříc Thomsonovu přání, aby ještě několik let předstíral, že k hnutí patří. Hlavním proklamovaným cílem stuckismu byla snaha vydobýt malířství na britské výtvarné scéně pozice, které ztrácelo razantním nástupem konceptuálního umění v průběhu 90. let. Myšlenka, že malba není mrtvá, ale má své místo i v umění 21. století, zněla v té době velmi revolučně. Myšlenka stuckismu se začala šířit do světa a stuckistické pobočky vznikly ve více než padesáti zemích světa. Velkou slabinou stuckismu bylo, že umožňoval stát se členem úplně každému a nekladl ani elementární nároky na umělecké kvality. Ve Velké Británii se tak stuckismus stal výrazným sociokulturním fenoménem, ale jednotliví členové se jako umělci neprosadili a jako malíře je až na výjimky prakticky nikdo nebral vážně. Bylo zřejmé, že až dojde k renesanci současné malby, převálcují stuckisty kvalitní malíři.

Tomuto nebezpečí jsem se chtěl vyhnout, ale zároveň mě myšlenka hnutí propagujícího současnou malbu fascinovala. Rok 2004 byl dobou, kdy na naší výtvarné scéně existovalo velké napětí mezi představiteli klasických a konceptuálních trendů. Zapojení do mezinárodního výtvarného hnutí mi připadalo jako dobrý způsob, jak získat zázemí pro představitele nastupující generace české a moravské malby. Rozhodl jsem se proto zformovat projekt Prague Stuckists jako volné sdružení umělců z Čech a Moravy s důrazem na rovnoměrné zastoupení autorů z našich dvou hlavních výtvarných center Prahy a Brna. Za zásadní jsem pokládal, že to bude sdružení přísně výběrové, které by dopředu eliminovalo umělecké diletanty. Tím jsem vlastně už na začátku porušil jeden ze základních rysů stuckismu. Prague Stuckists neměli být definitivní uzavřenou skupinou, ale především jakýmsi vzorem, podnětem, který by povzbudil další různorodě zaměřené mladé současné malíře k sebevědomému nástupu na výtvarnou scénu. Chtěl jsem vystoupit proti rozšířenému nešvaru, kdy malíři jednoho stylového okruhu nebo malířského ateliéru na akademii chápou malíře z jiných okruhů jako mazaly a fušery. Prague Stuckists jsem proto komponoval jako sestavu malířů, kde by každý představoval jinou stylovou polohu. Zároveň jsem se do projektu rozhodl zapojit se svou fotografickou tvorbou. V té době už byli ve Velké Británii členy stuckistického hnutí i fotografové, filmaři a sochaři. Zapojením své výtvarné tvorby do projektu jsem tehdy ale primárně sledoval jiný cíl. Měl jsem, jak se později ukázalo oprávněné, obavy, že se někteří malíři budou snažit z projektu vytlačit jiné a uzurpovat si slávu pro sebe. Mé fotografie na výstavách tak měly být stálým mementem, že se jedná o můj projekt a ne o vlastní aktivitu zúčastněných umělců, kterým dělám pouze kurátora výstavy. I když  už jsem v té době měl za sebou samostatnou výstavu svých fotografií v Galerii Kabinet Brněnského kulturního centra a mé autorské výstavní portfolio patřilo do kategorie těch umělců, které jsem chtěl oslovit s nabídkou účasti ve skupině, své vlastní tvorbě jsem na skupinových výstavách vyhradil méně exponovaná místa, abych zdůraznil skutečnost, že hlavním cílem projektu Prague Stuckists je podpora mladé současné klasické malby.

2004 – 2005 Formování

V létě 2004 jsem se z Londýna vracel v hlavě s náčrtem složení Prague Stuckists. Má teoretická představa složení skupiny byla: Robert Janás, Petr Vaňous, jakožto schopný kurátor současného umění, který se dřív věnoval i vlastní kreslířské tvorbě, za Brno Pavel Čech, jehož malířská tvorba mě fascinovala, ale který neměl akademické školení, což z něho dělalo outsidera, Jan Spěváček, Lukáš Orlita, Kateřina Pažoutová a někdo ze studentů Fakulty výtvarných umění, kde jsem se rozhodoval mezi Martinem Salajkou a Janou Prekopovou, za Prahu pak Jaroslav Valečka, Jiří Petrbok, Filip Kudrnáč, Petr Malina a někdo z hyperrealistů studujících v ateliéru profesora Zdeňka Berana na Akademii výtvarných umění, mezi nimiž mi na mysl nejčastěji přicházela jména Zdeněk Daněk a Marek Slavík. Začal jsem jednotlivé umělce oslovovat. První, kdo účast rezolutně odmítl, byl Pavel Čech. Mrzelo mě to vzhledem k tomu, že jsem ho prostřednictvím skupiny složené z akademiků chtěl vytáhnout mezi seriózně uznávané představitele naší výtvarné scény, která se tradičně dívá s předsudky na každého, kdo nemá vystudovanou výtvarnou školu. Nicméně, jak ukázal další vývoj, Pavel Čech se mezi respektované výtvarníky nakonec dostal vlastním přičiněním bez berličky účasti ve výtvarné skupině. Po delším váhání účast v Prague Stuckists odmítli Petr Malina a Jiří Petrbok, který byl paradoxně úplně první z oslovených, který se vstupem do projektu původně souhlasil. Dodatečně jsem ještě nabídl účast v projektu Lubomíru Typltovi, jehož orientace na expresivně laděný figuralismus měla ve struktuře skupiny zastupovat malířskou polohu, kterou v jiné stylové poloze nabízel původně zamýšlený Petrbok. Ani Typlt ale zájem o zapojení do projektu neměl. K oslovení Petra Vaňouse, ani žádného z hyperrealistů jsem se už nedostal.

Na konci těchto jednání jsem měl tedy úvodní sestavu Prague Stuckists ve složení Robert Janás, Filip Kudrnáč, Lukáš Orlita, Kateřina Pažoutová, Martin Salajka, Jan Spěváček, Jaroslav Valečka. Stuckismus tak pronikl do bývalého komunistického bloku. Už v roce 2003 vznikla v Polsku skupina Zagan Stuckists. Šlo ale o skupinu tvořenou jediným členem, který se navíc do mezinárodních stuckistických aktivit, nezapojil. Prague Stuckists se tak stali prvním opravdu plnohodnotným projektem „na východ od západu.“ Navíc vznikli už v roce 2004, kdy se ke stuckismu například připojila jeho dnešní, dá se říci klíčová, osobnost Paul Harvey. Pro Charlese Thomsona byli Prague Stuckists přitažliví také z dalších důvodů. Nešlo ani tak o to, že se v rámci stuckismu jednalo o jednu z mála skupin tvořenou kvalitními výtvarníky, z nichž si každý mohl vybudovat svůj profesní úspěch individuálně a ne pouze pod zastřešující hlavičkou stuckismu. Otázka kvality malířské tvorby nebyla pro Thomsona nikdy podstatná. Zásadní ale bylo, že šlo v obrovské záplavě jednočlenných, dvojčlenných, maximálně trojčlenných skupin, o početně rozsáhlou jednotku. Kvantitativní aspekt šíření stuckismu byl pro Thomsona vždy rozhodující. Velmi důležité pro Thomsona také bylo, že ve mně získal jednoho z mála historiků umění pozitivně nakloněného ke stuckismu. Navíc jsem byl asi první, kdo ve svých textech analyzoval stuckismus po výtvarné stránce. Nebyl jsem jen jedním z příznivců, kteří stuckismus přijímali pozitivně pro jeho aktivismus zaměřený v prohlášeních a demonstracích proti konceptuálně laděnému britskému uměleckému establishmentu a proklamující demokratické principy v umění. Můj několikastránkový článek o stuckismu v českém časopise Art&Antiques byl svým rozsahem a publikováním v seriózním periodiku zaměřeném na umění něčím mimořádným i v globálním kontextu. Tyto faktory odstartovaly intenzivní spolupráci mezi Prague Stuckists a britskými stuckisty.

V roce 2005 mě fotograf Václav Jirásek seznámil s frontmanem mé oblíbené skupiny Priessnitz Jaromírem 99, který mě požádal, abych pomohl v umělecké kariéře Jiřímu Hauschkovi. Hauschka byl account manager v reklamní agentuře, který se věnoval jako koníčku malování. Jako zralý čtyřicátník se rozhodl, že by chtěl budovat i uměleckou kariéru. Jako základní vstupenka na výtvarnou scénu se u nás tradičně chápe absolvování vysoké výtvarné školy. Mezi akademiky s diplomem a výtvarníky bez uměleckého vzdělání existuje hluboká propast, kterou se některému z neškolených tvůrců jen v naprosto výjimečných případech podaří překonat a stát se tak seriózně vnímaným umělcem. Hauschka žádné umělecké vzdělání neměl, a ani jeho obrazy nebyly natolik výrazné, aby posloužily jako prostředek k překlenutí té obrovské propasti, která bránila tomu, aby nebyl odsouzen k doživotnímu vystavování po hospodách a barech jako další amatérští výtvarníci. Myslel jsem si, že jednoho amatérského malíře osmičlenná výtvarná skupina unese, a tak jsem Hauschku přijal do Prague Stuckists. Už před naším seznámením se Hauschka chystal do Velké Británie, kde se chtěl prosadit jako umělec. Doporučil jsem ho proto Charlesi Thomsonovi a jako vstupenku k šéfovi stuckistů jsem Hauschkovi dal časopis se svým článkem o stuckismu. Oba se pak v Londýně skutečně setkali a Thomson Hauschku pozval na jednu ze stuckistických demonstrací. Hauschka sice většinu z roku, který prožil v Anglii, strávil jako sanitář v domově pro seniory v Brightonu, jako umělec se tam neprosadil a ani nerozvinul žádnou spolupráci se stuckisty, ale tamní pobyt se stal základem pro jeho osobní uměleckou legendu, kterou mohl poté u nás rozvíjet a překonávat tak handicap chybějícího uměleckého vzdělání.

 

2006 – 2009 Výstavy a galeristé

Pokračoval jsem v budování kontaktů s britskými stuckisty, kteří začali vnímat, že v České republice vzniká v podobě Prague Stuckists významné středisko mezinárodního stuckismu. Z hlediska PR do zahraničí to zatím působilo dobře. Nicméně tady zatím chyběl jeden důležitý prvek, bez něhož by celý projekt nedával smysl, totiž výstavy. Kde ale takové výstavy udělat? Skupina umělců mladé generace těžko mohla čekat, že svou první výstavu udělá v Národní nebo Moravské galerii. Bylo potřeba začít v malých soukromých galeriích. K tomu bylo ale nutné najít průnik se zájmy galeristů. První příležitost se objevila, když se soukromá brněnská Galerie Dolmen rozhodla etablovat i v Praze. Její majitel mě požádal, jestli bych mu nesestavil výstavu, kde bych k brněnským výtvarníkům sehnal i pražské. Vzhledem k tomu, že mezi brněnské malíře, které galerie vystavovala, patřili i členové Prague Stuckists, byla to jedinečná příležitost, jak tímto způsobem zajistit skupinovou prezentaci celých Prague Stuckists. Tímto způsobem se rozběhla série výstav s názvem Uvízli v listopadu/Stuck in the Middle of November. Stalo se pravidlem, že jsem na všechny budoucí výstavy Prague Stuckists vymýšlel dvojjazyčné názvy, český pro domácí prostředí, anglický pro prezentaci v zahraničí.

Spolupráce se soukromými galeristy byla přínosná, ale přinesla i charakteristické problémy. Soukromí galeristé si chtěli přizpůsobit skupinu svým potřebám. V některých umělcích viděli komerční potenciál, ostatních se chtěli zbavit a naléhali na mě, abych je ze skupiny vyloučil. To ovšem odporovalo jedné z klíčových zásad, na nichž jsem Prague Stuckists postavil. I když u nás není tak široké spektrum výtvarných stylů jako ve Velké Británii nebo USA, jsou různí výtvarníci svými kolegy nebo i teoretiky vnímání jako špatní umělci, protože se věnují odlišnému malířskému stylu. Na rozdíl od britských stuckistů jsem při formování Prague Stuckists kladl důraz na elementární výtvarné kvality, ale po akceptování této vstupní laťky jsem důsledně prosazoval demokratičnost a pluralismus mezi umělci. Právo každého vytvářet to, co sám cítí. Spojil jsem proto dohromady stylově různorodé malíře. Samo o sobě už bylo složité uklidňovat vzájemné averze mezi jednotlivými členy Prague Stuckists. Složitější bylo, když do hry vstoupil ještě faktor soukromých galeristů. Když mé postoje nechtěl respektovat umělec, mohl jsem s ním jednoduše ukončit spolupráci a ve svém projektu ho bez problémů nahradit jiným. Na galeristovi ale závisely výstavy, které zároveň představovaly jeho investici a je pak pochopitelné, že do projektu chtěl také mluvit. Když už se ale naléhání některého galeristy na vyloučení konkrétních členů Prague Stuckists nedalo snášet, přišla mi jako nejlepší varianta dohodnout se na ukončení spolupráce.

Výstavy v Londýně 2010 – 2012

V roce 2010 jsem do projektu Prague Stuckists přizval dva nové členy, Jaromíra 99 a Markétu Urbanovou. Markétou Urbanovou jsem v sestavě doplnil dosud prázdné místo hyperrealisty z ateliéru profesora Berana. V té době už se chystala výstava Enemies of Art v Londýně, v Lauderdale House. Co do počtu zemí, z nichž jednotliví umělci pocházeli, šlo o nejrozsáhlejší stuckistickou výstavu v Anglii od The Stuckists Punk Victorian uspořádanou ve Walker Art Gallery v National Museum v Liverpoolu v roce 2004. Na Enemies of Art vystavovali všichni členové Prague Stuckists, ale ne všichni se přijeli do Londýna podívat osobně, a tak jsem je ani všechny nemohl britským stuckistům představit. To se ukázalo jako zásadní pro další vývoj stuckismu u nás.

Zatímco ve Velké Británii přitahoval stuckismus především umělecké diletanty, v oblastech vzdálenějších od center západoevropské civilizace se stal atraktivním i pro výtvarníky vystavující v předních galeriích své země. Zatímco někteří členové Prague Stuckists odmítali v České republice vystavovat s méně kvalitními umělci, protože by si tím podle svého mínění poškodili vlastní uměleckou reputaci, v rámci mezinárodních projektů bez zábran vystavovali s mnohem slabšími britskými autory, protože ti si s sebou nesli punc autora pocházejícího z prestižní Velké Británie. Jde z kulturního hlediska o poměrně zajímavý fenomén vytvoření nadnárodního organismu založeného na specifické symbióze západu, kde tradičně leží hlavní centra globální kultury, a východu plnícího z tohoto hlediska roli periferie. Východní umělci se mohli pochlubit tím, že vystavují s autory z bájného západu, západní výtvarníci se zase v rámci společných projektů dostali na východě nejen jako aktivisté, ale i jako umělci do důležitých novin, případně i televize, o čemž se jim v jejich vlastní zemi nemohlo ani zdát.

Výstavy v Londýně byly z mého pohledu zajímavou příležitostí, jak se podílet na rozvoji mezinárodního výtvarného hnutí přímo v hlavním městě současného umění. Někteří z českých umělců naopak viděli hlavní účel spojení s Londýnem v propagaci směrem do České republiky. Chápali to jako prostředek k přesvědčení českých sběratelů, aby kupovali jejich díla, a k proniknutí do významných českých galerií. Vsadili na to, že v českém prostředí se úspěch na západě vnímá jako obecně platné potvrzení kvality a chybí zde hlubší přehled o situaci na britské výtvarné scéně. V Londýně si začali pro své vlastní výstavy pronajímat levné galerie na předměstích, kde si za přijatelný finanční obnos mohli vystavit, co chtěli. Tyto výstavy sice neviděl žádný cizí návštěvník, ale u nás byly prezentovány jako úspěch daných umělců v zahraničí. Tato strategie ale přinášela nežádoucí vedlejší jevy. Valečka a Hauschka si v době konání Enemies of Art pro svou vlastní výstavu obrazů pronajali galerii v londýnské čtvrti Brixton. Brixton  je sice proslulý prodejem drog, ale na mapě výtvarného dění v anglické metropoli představuje naprosto bílé místo. Galerie zanikla, protože její majitelka Yara Tschallener vybrala nájem od různých umělců na několik výstav dopředu a s penězi utekla, aniž by výstavy zrealizovala. Bezvýznamná galerie se kvůli tomuto incidentu dostala dokonce až do internetového vydání deníku The Guardian. Zatímco se Yara Tschallener před dalšími podvedenými umělci skrývala ve Francii, na stránkách českého časopisu Ateliér byla otištěna její recenze na Valečkovu a Hauschkovu výstavu a české prostředí se tak postaralo o její jediný zápis do uměleckohistorické bibliografie. Další metodou, jak nalákat české sběratele na nákup obrazů tvořily fingované prodeje uměleckých děl.

Problém byl, že právě ty umělce, kterým vyhovovaly obdobné metody propagace, jsem v Londýně seznámil s britskými stuckisty. Cítili to jako silnou zbraň ve své ruce a začali pracovat na tom, aby fakticky eliminovali ostatní členy skupiny a uzpůsobili projekt Prague Stuckists ke své osobní propagaci. Po prezentaci Prague Stuckists na veletrhu Art Prague 2011 v důsledku toho ze skupiny odešli Filip Kudrnáč a Martin Salajka. Na začátku roku 2012 pak bez mého vědomí pod hlavičkou Prague Stuckists dokonce proběhla výstava v jedné pražské soukromé galerii. Přineslo to několik zásadních problémů. Lidé si mě spojovali s výstavou, kterou bych v té podobě nikdy nezorganizoval. Členové Prague Stuckists, kteří na výstavu přizvání nebyli, tak byli fakticky vymazáni z projektu. Hrozilo nebezpečí, že výtvarníci, kteří jako důležitý prostředek PR používají lhaní o vlastních uměleckých úspěších, budou pořádat bez mého vědomí akce, které budou poškozovat mou věrohodnost, protože s nimi budu spojován. Navrhl jsem proto Valečkovi, Hauschkovi a Urbanové, ať si založí vlastní stuckistickou skupinu, což by vzhledem k bohatým kontaktům, které jsem jim na britské stuckisty poskytl, nebyl žádný problém. Jejich představa ale spočívala v tom, že si budou ve třech pořádat pod hlavičkou Prague Stuckists akce podle vlastního uvážení a já je budu zadarmo propagovat. Tato představa se zcela míjela s důvody a cíli, kvůli nimž jsem projekt Prague Stuckists, z něhož mezitím odešel ještě Jaromír 99, vybudoval.

Jediná možná cesta, jak skupinu Prague Stuckists ještě zachránit, bylo ukončení spolupráce s Jaroslavem Valečkou. Oznámil jsem mu proto, že už s ním dále ve svém projektu nepočítám. Tento krok vedl k tomu, že se do Prague Stuckists okamžitě vrátil Martin Salajka. Jako nové členy jsem do skupiny pozval Igora Grimmicha a Jana Gemrota. Zájem nadále působit v Prague Stuckists projevili Hauschka a Urbanová. Vyšel jsem jim vstříc za předpokladu, že budou respektovat fakt, že mezi aktivitami Prague Stuckists a Jaroslava Valečky bude existovat jasně vymezená hranice. Po této restrukturalizaci vystavovali Prague Stuckists na zámku v Letovicích a účastnili se mezinárodní stuckistické výstavy Stuckists:Elizabethan Avant-Garde v Bermondsey Project Space v Londýně, která parafrázovala název souběžně probíhající výstavy Pre-Raphaelites:Victorian Avant-Garde v Tate Britain.

Metody propagace umělců založené na fabulaci jsou ale účinnější a pro výtvarníky prospěšnější než důsledné lpění na faktech, na které kladu důraz jako historik umění. Hauschka a Urbanová proto začali zatím tajně připravovat společné stuckistické projekty s Valečkou. Postupné překračování dělící linie a opětovné směšování s Valečkovými aktivitami vedlo k novému a definitivnímu odchodu Martina Salajky z Prague Stuckists. Na konci roku 2013 pak Hauschka a Urbanová svůj přechod do nového Valečkova projektu Central Europe Stuckists deklarovali otevřeně. V té době z Prague Stuckists odešel i Gemrot.

 

2013 – 2016 Koncentrace na větší projekty

Vytvoření nového stuckistického subjektu vedle Prague Stuckists obohatilo dějiny stuckismu o další, možná typicky český fenomén. Propagace na bázi zcela nové stuckistické skupiny komplikovala Central Europe Stuckists nastoupenou reklamní strategii. Central Europe Stuckists se proto snažili vytvořit dojem, že projekt Prague Stuckists už neexistuje, a že oni jsou jeho pokračováním. Velkou pomůckou se zde stal internet, který je nejmodernějším informačním médiem, ale zároveň médiem, které nejlépe umožňuje šíření neověřených údajů. Využívali proto serverů typu wikipedie, která je patrně objemově nejobsáhlejší encyklopedií vůbec, ale zároveň nepodléhá žádné obsahové redakční kontrole, což se především v neanglických verzích projevuje řadou článků s nepravdivými a zavádějícími informacemi. Docházelo i k tak bizarním situacím jako k přesměrování odkazů k webovým stránkám Prague Stuckists na neexistující internetové adresy nebo k vytváření falešných profilů dehonestujících Prague Stuckists. Central Europe Stuckists také využívali typického rysu určitých českých novinářů, totiž neověřovat si informace, které jim někdo poskytne a podařilo se jim objektivně nepravdivé informace dostat i do médií.

Boj o jakýsi monopol nad stuckismem v České republice posunul daný kulturní fenomén do polohy, která působí ironicky s ohledem na jeho pozici v rodné vlasti. Ve Velké Británii i obhájci stuckismu z řad odborné veřejnosti zdůrazňují, že nemají se stuckismem nic společného, a mnohdy se za své sympatie i stydí. I jeho příznivci zdůrazňují, že nesouhlasí se vším, co stuckismus prezentuje, ale že jsou jim sympatické některé aspekty stuckismu. Především to, že stuckismus je antielitářský a demokratický. Vyzdvihují jeho společenský aktivismus a nemluví přitom o výtvarné úrovni autorů jako takových.

S blížícím se 10. výročím existence Prague Stuckists nastal čas opustit režim organizování velkého počtu malých výstav s důrazem na vydání katalogu. Postup, který se ve strategii některých bývalých členů Prague Stuckists změnil v masivní velkovýrobu katalogů i k významem zcela okrajovým výstavám. Vzhledem k tomu, že se Prague Stuckists na domácí scéně už poměrně etablovali, bylo možné uvažovat i o výstavách ve velkých muzeích a galeriích. Příprava takových výstav je pochopitelně časově náročná. Bylo proto důležité soustředit se na tyto velké projekty a nerozptylovat se menšími akcemi. Na konci roku 2013 tak začala postupná příprava k velké výstavě v Muzeu města Brna na Špilberku, jejíž konání připadá až na první pololetí roku 2016. Při její přípravě se pracovalo už se sestavou Prague Stuckists doplněnou o nové malíře. K účasti v Prague Stuckists jsem přizval Marka Slavíka a Tomáše Speváka. V osobě Marka Slavíka reprezentující v sestavě umělců hyperrealismus z někdejšího ateliéru profesora Berana jsem se tak paradoxně nakonec dostal k umělci, o němž jsem uvažoval v době, kdy projekt Prague Stuckists existoval zatím jen v mé hlavě.

 

Výstavy Prague Stuckists
  • 2007  Topičův salón, Praha – Uvízli v listopadu/Stuck in the Middle of November
  • 2008  Galerie XXL, Louny – Mezi snem a skutečností/Between dream and reality
  • 2008  Galerie Dolmen, Brno, Praha – Uvízli v listopadu II/Stuck in the Middle of November II
  • 2010  Galerie 21. století, Praha – Stuckisté a hosté/Stuck at the National Gallery
  • 2011  Výstavní síň v Divadle Karla Pippicha, Chrudim – Prague Stuckists
  • 2011  Lauderdale House, London – Enemies of Art
  • 2011  Výstavní síň Mánes, Praha – Art Prague
  • 2012  Zámek Letovice – Pražští stuckisté/Stuck in the Castle
  • 2012  Bermondsey Project Space, London – Stuckists: Elizabethan Avant-Garde
  • 2016  Muzeum města Brna, Brno – Prague Stuckists

 

Seznam členů stuckistických projektů v České republice

Prague Stuckists (založeno 2004)
Robert Janás (od 2004) (výst. 2007, 2008a, 2008b, 2010, 2011a, 2011b, 2011c, 2012a, 2012b, 2016)
Lukáš Orlita (od 2004) (výst. 2007, 2008b, 2010, 2011a, 2011c, 2012a, 2012b, 2016)
Jan Spěváček (od 2004) (výst. 2007, 2008a, 2008b, 2010, 2011a, 2011b, 2011c, 2012a, 2012b, 2016)
Igor Grimmich (od 2012) (výst. 2012a, 2012b, 2016)
Marek Slavík (od 2013) (výst. 2016)
Tomáš Spevák (od 2014) (výst. 2016)

Bývalí členové Prague Stuckists
Filip Kudrnáč (2004 – 2011) (výst. 2007, 2008b, 2010, 2011a, 2011b, 2011c)
Kateřina Pažoutová (od 2004) (výst. 2007, 2008b, 2011b, 2011c)
Martin Salajka (2004 – 2011, 2012 – 2013) (výst. 2008b, 2010, 2011a, 2011b, 2012a, 2012b)
Jaroslav Valečka (2004 – 2012) (výst. 2007, 2008b, 2010, 2011a, 2011b, 2011c)
Jiří Hauschka (2005 – 2013) (výst. 2007, 2008a, 2008b, 2010, 2011a, 2011b, 2011c, 2012a, 2012b)
Jaromír 99 (2010 – 2012) (výst. 2010, 2011a, 2011b, 2011c)
Markéta Urbanová (2010 – 2013) (výst. 2010, 2011a, 2011b, 2011c, 2012b)
Jan Gemrot (2012 – 2013) (výst. 2010, 2012a, 2012b)

Hosté na jednotlivých výstavách Prague Stuckists
Jan Karpíšek (výst. 2007, 2008b)
Barbora Lungová (výst. 2007, 2008b)
Jana Prekopová (výst. 2007)
Roman Franta (výst. 2010)
Karel Jerie (výst. 2010)
Lukáš Miffek (výst. 2010)

Prague 7 Stuckists (založeno 2005)
Kip Allan Bauersfeld (od 2005)

Bohemia Stuckists (založeno 2008)
Jane Dunn (od 2008)

Central Europe Stuckists (založeno 2012)
Jaroslav Valečka (od 2012)
Markéta Korečková (od 2012)
Ján Macko (od 2012)
Jiří Hauschka (od 2013)
Markéta Urbanová (od 2013)